Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(z 1. října LP 2009)

Pilotní BPH O.: Při úvodním představování jsme záměrně opomněli patřičně zdůraznit královský původ i charakter a nezpochybnitelnou vyvolenost welsh corgiů. Zhola nic na tom nemění, že nejoblíbenějším psem v Česku je teď zrovna zlatý retriever. Módní mazel ano, leč osobnost? Pes pro podhradí. A testům inteligence pejsků, které obvykle corgiho řadí nestydatě až na druhé místo ze všech plemen (za border kolii), nevěřte. Jsme první. Vše na správnou míru uvádějí Welsh Corgi Times, kterými možno zalistovat na http://welsh-corgi.unas.cz. Exkluzivitu corgiů dokládá, že kolem Queen Elizabeth II se vždy nachází hned celá smečka šlechticů. Velmi protěžovaná. Po právu. Kampak se na britské aristokraty hrabou první psi Ameriky. Podivná směsice. Barack Hussein O. si nakonec pořídil portugalského vodního jménem Bo. Také černý. A chlupy nepouštějící. G. W. Bush měl v Bílém (bývalém) domě indickou kočku, skotského teriéra Barneyho, fenku téhož plemene Miss Beazly. A na ranči v Texasu choval krávu Ofelii. W. J. (Bill) Clinton více než Hillary miloval labradora Buddyho. Není divu, i když stážistky prý také marné nebyly. G. W. Bush starší přímo visel na springeršpanělce Millie. R. W. Reagan měl pejska rasy neurčité (asi vesteriér, teriér vesnický) - Jamese. Jimmy E. Carter choval fenku podivného křížence ještě podivnějšího jména Grütze (původně Grits) jenom rok, poté nastoupil siamský kocour. G. R. Ford venčívával labradorku Liberty bez osobních strážců. Kokršpaněl Checkers svého páníka R. M. Nixona neopustil ani po známé aféře. To JFK byl spíše na ženské, leč velšteriér Charlie a německý ovčák Clipper byli nezbytní pro PR obraz šťastné a spořádané rodinky. H. S. Truman dostal kokršpaněla Ferrera jako dárek. Nevhodný. Pejska z Bílého domu skandálně vyhodil do útulku. Opravdovým velemazlíčkem však byla skotská teriérka Fala pro F. D. Roosevelta. A jak to všechno souvisí s pivem? Nijak. Ale je to pekelně důležité. Áve, já. Haf.

Černá Hora (BPH I.): V žižkovském Království paní a pánů Králů (www.kralovstvi.com) počátkem září drobné technické problémy a párkrát bylo i zavřeno. Obvykle však avizované i oznámené též elektronicky. Od počátku října zase otevřené i soboty. Stejně jako neděle od 17. Nestydatě se kradou venkovní cedule. Již zmizely dvě, ale nevzdávejte to! Proběhla tradiční vlna burčáků. Do vínka však neděláme, tudíž bez referencí. Domácí slivovička nicméně stále, jak má být. Po okrajích řetízkuje, v ústech a krku pohladí a v žaludku rozlije příjemné teploučko. A léčí. A s černohorským pivkem se netluče. Leč nesmí jich být přespříliš. Haf.

Svijany (BPH II.): Tenkráte očité zážitky fakt nepříliš optimistické. Ani na Svijany už spoleh není. Budvar v háji, a teď též Svijany. Vrr. Zprávy od U (bejvalejch) vyndanejch: Na úvod snad pozitivní - na čepu od října má být i Svijanský Máz. A stále Kníže (?), s Kněžnou (??). Mladičký Šaňo odjechal, až na druhý pokus, na Východní Slováč dodělat si poslední ročník hotelové průmyslovky. Škoda, přeškoda. Slušná obsluha. Jedna z nejlepších. Na maličký juke-boxík si pomalu zvykáme a obsluhu již začínáme pomalu zvládat. Kam se ale vejde tolik hudebníků a kapel, s bezmála 26 000 (!) songy? Pod stoly všichni nejsou! A 3. 9. se (ne) překvapivě navrátil p. Richard D., takže personál opět komplet. A vyřešil se i fatálně fatální nedostatek malých orig svijanských sklenic. Toto trvalo! Vrr. Nicméně ani pivovar samotný k podnikům, kde Svijany čepují, tradičně přehnaně profesionální přístup moc nemá. Ani zájem. A kdysi, bylo nebylo, ještě v původní „Vyndaný“ sestavě, Pivní pohotovost opakovaně dodávala orig sudy s orig víčkem Knížete. Leč byl to maximálně pouhý Rytíř. A v půli září se historie opakuje. Uzávěr coby Kníže, ale obsah slabší, trpčí. Evidentní Rytíř. Naštěstí jenom jeden sud. Horší je, že ale Kněžna se viditelně změnila. Od konce srpna. Říznutá. Nikoli podezřele, leč naprosto jasně. I nezúčastněný (neožratý, nepodplacený, neovlivněný, jak to jenom v Čechách jde) laik to spolehlivě uznává. Jemně kroužkuje, celkem i voní, i pěny o dost světlejší,  s velkou dávkou přemáhání výjimečně snesitelná. Evidentně ale jiná, naředěná. „Třešňová polokněžka“, coby maximálně desítka. Třináctka ani omylem. A chybou podniku to fakticky není (Páník vše na vlastní oči pečlivě prověřuje - poznámka Bertíka). Věřme, že to nebude pravidlem. Pivař dnes nikdy neví ... Matou nás svijanské plakáty či trika se slogany „nařež si Kněžnu“. Že by to dělali již v pivovaře? Proč ale potom sudy deklarují coby tmavou třináctku? Svijany nás pomalu přestávají bavit ... To už náhoda nebude. Styďte se! A to Svijany mají první Pivní královnu zvolenou v Žatci symbolicky 11. září. Jak se bránit, když pivko evidentně neodpovídá tomu, co je uvedeno na prý nezpochybnitelném orig uzávěru orig sudu? Vše se s Kněžnou opakuje po řadu týdnů u nejméně osmi soudků, z dávek přivezených v různých časech. A reklamace je prý dosti komplikovaná. Ale jde to jináč? Leč reklamace uznána nebyla, pivko je prý v pořádku a stěžujeme si pouze my. Leč nikdo ho už moc nepije. Svijany nebezpečně hazardují se jménem. Ať již za to může kdokoli. A povídá se, že o výjimku nejde. Prý se běžně distribuuje, s orig sudy i orig doklady, též falešné G. Možná, že je lepší než to pravé, ale nejméně třikrát vrr, vrr, vrr. U sadu (http://www.usadu.cz) se  koncem srpna zjevil Velkopopovický Kozel 10. A zůstal. Na čepu stále trůnil i dobrušský Rampušák 12. Standardní repertoár se Svijany 11, Primátorem Weizenem a Masterem 18 (eurobírové patoky neuvádíme) kvality proměnlivé. Výjimečně (třebas 29. 8.) dokonce na hranici pitelnosti. V září je to již lepší. Staré osvědčené síly přitom točí vesměs slušně, ale někteří novější to cmrdají všelijak. O obsluze platí to samé. Vrr. Pozdně prázdninové nabídky specialit sklouzly ke kuriozitám až přespřílišným. Osm pokrmů z mletého zahrnovalo velmi silně netradiční žemlovku z jitrnic a zelí „kterou svět neviděl“, „neskutečný „sadovský“ hambáč“, masové kuličky, plněné lilkové papričky, jehněčí rizoto či pleskavicu „s čerstvými feferonami a ovčím sýrem pro plechové huby“. Pleskavica přitom moc plackovitá, Balkán nepřipomínala v nejmenším a pálivá vůbec. A stále platí, že méně mnohdy znamená opravdu více. Dobrušku kolem třetiny září nahrazuje Zubr. Premium, přerovský, 12 % světlý ležák (alc 5,1 %). Snesitelný, leč nevýrazný, s bídou průměrný. Procházky pivním sadem, podzimně zbarveným, pokračují. První víkend zářijový domácí těstoviny (jakési špagety, lasagne, fusilli, tortellini, campanelle, mafaldine). Nejíme, neznáme. Pástu výhradně v Itálii. Týden následný pod praporem prsíček kachních, krůtích, husích. Ale, jó. Nicméně čerstvá, poctivá, česká, mladá a hloupá husička či kachnička (odporný mutant husokachna nikdy!) a pečená celá je o něčem jiném. Další prodloužený víkend nesl jméno řízečkový. K tomu na čepu ve druhé polovině září též Rychtář Premium nefiltrovaný (12 % světlý ležák, alc 5,0 %). S Pivovarem Rychtář v Hlinsku v Čechách jsme si nikdy do oka nepadli. Rychtáři nám přijdou nevyvážení, „mladí“, chemičtí a lihoví. Takže jen malé. Trošku dost jako Rampušák (Hlinsko je ostatně s Dobruškou propojeno prý personálně) a překvapivě dost sladké. Musíme někdy zkusit i Kvasničák Natur (12 %, alc 4,9 %), ten prý ujde. Sadovští šéfíci ale za stálý přísun a představování nových pivek pochválení jistojistě zaslouží. Haf. Začátkem října přibíhá Ježek. Jihlavský Zlatý (12 % světlý ležák, alc 5,0 %). A ten jak známo, píchá (tedy „bodne“). Vrr.

Chýně (BPH III.): Po prázdninách opět testujeme chýňské na žižkovské Husitské. V orig ruském Pivovarském dvoře Chýně. Ulice odpornější a depresivnější ještě pronikavěji než standardně. Obsluhující a čepující postarší východní paní stále stejná, stejně baculatá a tentokráte v rajcovním kroji. Skoro jako na Oktoberfestu. Na čepu obligátní Dvorní výčepní 10 % kvasnicové světlé, Dvorní ležák 12 % kvasnicový polotmavý a Dvorní speciál 14 % kvasnicový černý. A tyto i další speciály též přes ulici v PETkách 1,5 l, včetně pšeničného a zázvorového. Desítka celkem pitná, leč v Chýni samotné chutná jinak a především daleko lépe. Černá Chýně silná, kávová, přepychová (Hlavně ve světle aktuálních trablů, kterými trpíme se Svijanskou Kněžnou U (bejvalejch) vyndanejch). Kaviár v převážně rusky vyvedené nabídce jídel není, a bohužel ani jiné východní fajnovosti. Smítka tymiánu uvnitř pstroužka sice trochu potěšila, leč celkový dojem ... Nejdříve zase tak někdy kolem Vánoc. A možná někdy sebereme odvahu nakouknout do sousední Merendy. Cedule lákají, mimo jiné, na Kocoura či kaštanovo-medového Rambouska, Ježky, Svijany etc. Uvidíme. Vrr. Haf. Pivovarská krčma v Chýni 21. 9. čepuje světlou 10, vídeňskou 12 a polotmavou 12. Také kačena, různé bramboráky, tataráček, lepenice s klobásou (meníčková, společně s polévkou, moučníkem a kávičkou - vše za CZK 60). Vybíráme jehněčí gulášek speciál (též s houbami). Excelentní. Nicméně gastrozážitkem roku zůstává zvíkovský prkénkový bůček, následovaný zdejším domácím uzeným. Osvěžující desítka bez chyby, jako vždycky. A červená dvanáctka speciální je stylu vídeňského, stylová k probíhajícímu mnichovskému Oktoberfestu. Trošičku „nakouřená“ a lepší než leckteré orig festové „vídeňské“ či märzeny. Chýně = pohodička, pohoda. Ale znovu si posteskněme nad ztrátou sousedního zvěřince. Ke koloritu patřil. Haf.   

Budvar (BPH VI.): Dejvická Orig Budvarka (http://www.budvarkadejvice.cz) se v peletonu oblíbených pražských podniků neustále drží (či držela?) na bedně, leckdy dokonce v čele. Nechceme hnidopyšsky pořád hledat mouchy, ale poslední srpnový týden kroužkovaný ležák dobrý, ba skoro výborný. Osvěžil. Leč ke zdejší obvyklé famóznosti cosi chybělo. Sice málo, ale přece. Více řízu, jiskry, též mohl být i studenější. I pitnost se zdála malilinko nižší. Možná jsme už moc rozmazlení či máme chuťové pohárky propálené od Jolokií, Fataliií a Habaner. Vrr. Ale pane pivní bože, snažně prosíme, ať to není změnou ve výrobě! Počátkem září však, explodovala bomba. A to nejen v politice. Jedna z posledních jistot v háji! Tohle by měl řešit ústavní soud (zase Brno), a nikoli další kalvodovské nestydatosti. A ještě jim dávat zapravdu. Vrr. Neslýchané a nikdo zase za nic nemůže. A drahou „vlast vovinula mračna“ ... Nebojme se nekorektně pojmenovat zemské škůdce, kteří nám v cimrmanovském duchu „zabili volby“. Zpátky k Budvaru. Do Dejvic. 8. 9. kroužek nepoživatelný. Smutné. Teplý, nechutný šlem a hlavně evidentně nakyslý. Dopít nešel ani první. A ležák obyčejný 12 % sotva podprůměrný, tak na úrovni lepší vietnamsko-čínské vývařovny. Jídla sice výborná jako skoro vždycky, jenže co je to platné ... Vrr. Upřímně chceme věřit, že to byla skutečně ojedinělá náhoda a zcela výjimečný exces. Jinak půjde o tragédii rozměrů antických. Ale může si tohleto dovolit Originální Budvarská restaurace? Jak je vidno, bohužel, může. Co na to budvarské Desatero Pivních Přikázání? Poněkud bledne ve stínu dalších potíží, kdy Budvar např. nedávno neuspěl u Evropského soudního dvoru v dalším z nekonečně mnoha kol soudních tahanic s americkým privátním mamutem Anheuser-Busch. Což se komusi jistě výtečně hodí. A hlavně v kontextu stále nezažehnaných zločinných snah o privatizaci národního podniku. Vrr. V září jsme se obávali dejvický podnik opět navštívit, abychom iluze neztratili úplně. Obavy přetrvávají.

Medvěd, Krakonoš a Štěpán (BPH X.): Na Žižkově U radnice (též viz http://www.svet-piva.com) zelená loga vratislavického Konrada a v nabídce malé pivovary na plných devíti pípách. Leč ve skle Konrada. Konečně vyvěšena též otevíračka (dny všední od 11, so od 15 a ne od 14). Že by obrat k lepšímu? 22. 9. na čepu též Excelent z Hostinského pivovaru a hotelu Rýmařov. Dle letáčku kvasnicový, klasicky vyráběný. Excelent polotmavý speciál 13 % a Excelent světlý 11 %. Světlá jedenáctka překvapivě též tmavší, ale obě pivka taková nedospělá, i když chuťově celkem příjemná ... (Excelent páníka prohnal excelentně. Tahle nezasprintoval již léta - poznámka Bertíka). Dále Dačický, Nová Paka, Herold, Matuška 13 % (z Pivovaru Matuška, v Broumech, založeném 2009, má jít o minipivovar sládka strahovského Svatého Norberta) či nějaké Reichenbergers (= Konrad do Němec) a celá řádka lahvových speciálů. V karlínském Pivovarském klubu Křižíkova 17o (http://www.gastroinfo.cz/pivoklub) se dějí věci. O Oktoberminifestu referuje BPH XXIX. A co Pivní klub? Klášter, Vysoký Chlumec (Lobkowicz), Protivín (Platan), Hlinsko (Rychtář), Jihlava (Ježek), Uherský Brod (Janáček) a možná též i Černá Hora. To všechno jsou pivovary, které vlastní stále poněkud tajemná společnost K-Brewery.  Kdo to je, a jaké má úmysly? Půjde obvyklou cestou „koupit, zavřít, obsadit, uvolněný trh europivem“, nebo se konečně objevil někdo, s jehož pomocí naleznou menší české pivovary konečně lepší budoucnost? Nejenom na tyto otázky měli odpovědět zástupci K-Brewery Trade na klubovém setkání koncem září. Otazníků však po vystoupení spíše přibylo. A případného optimismu výrazně ubylo. Společnost reprezentovali předseda představenstva (a spolumajitel), technolog, obchodní ředitel, obchodní zástupce etc. 100 % ve vlastnictví mají výše uvedených šest pivovarů a podíly jinde. A plány smělé. Ihned nasadili fráze o tradičním českém pivu, tradiční technologii, orientaci na domácí trh a odmítání strategií nadnárodních gigantů. A taktéž o tom, jak dva hlavní majitelé jsou zcela za vodou, a jak se pro české pivo strašlivě nadchli (cca před třemi roky, když ještě podnikali třebas ve finanční oblasti a vyhodnotili, že pivovarnictví je perspektivní). A vzápětí dodávali, že ekonomické aspekty jsou též samozřejmě důležité. Přidávali nutnost stabilizace pozice na trhu, nezbytnost „efektivizace“ (překrásné slovo) i „pročišťování portfolia značek“ (= jejich redukci, unifikaci a přesuny jinam). Vše pojali jako oslavnou PR akci nového produktu a z otázek na tělo radost neměli. Na něco reagovat nehodlali vůbec (o koupi Staropramenu, a jak to je s Černou Horou), z něčeho se vykrucovali či špatně předstírali údiv (např., že neví co vlastně mají na svých etiketách). Jedním z „vrcholů“ bylo, když technolog (J. F. z VÚPS) naprosto vážně tvrdil, že pivaři si přece kupují značku a nikoli pivovar. A je jim úplně jedno, kde se pivo uvaří (!). Tudíž přece nemůže nikomu vadit, že Lobkowicz již nebude z Vysokého Chlumce, nýbrž z Protivína atd. A na etiketách to uvádět nutné není. Mladým to je fuk a staří tradicionalisté mají prostě smůlu. Vrr. Velmi rozpačitý dojem zanechala též „předpremiéra“ nového piva Lobkowicz Premium (12,2 %, 4,7 % alc, hořkost 33), leč z protivínského Platana.  Má být tradiční (jak jinak!), vyšší plnosti i hořkosti. A hlavně s „charakterem“. Přitom neslané, nemastné a právě deklarované charakteristiky absentovaly úplně. K-Brewery nejenom nás rozhodně nepřesvědčila. A moc držíme palce Černé Hoře - nedejte se! Na čepu v Karlíně zbyly ještě dva festové ležáky (Löwenbräu zmizel jako první) a taktéž exotický Opat meruňkový 12 % ležák. Příjemné vůně, pivní chuti. A ochutnávané bavorské specialitky Leberkäse a Bratwurst též velmi příjemné. V neposlední řadě při klubovém srazu proběhlo vyhlášení soutěže „Sto jarních piv“. Již 3. ročník, letos pouze piva česká, a to jenom ležáky a speciály. Výkony snové, rok od roku lepší a lepší. Vítězí přitom stále titíž, splnilo celkem 5 účastníků. Gratulujeme a hluboce smekáme. I před nesmírně precizní dokumentaristikou. Haf.

Chodovar a Žižkov (BPH XX.): Před pouhými pár měsíci otevřená Žižkovská Pivogalerie (Jagellonská ul.) hlásí změny. Provozovatelé přecenili síly. Měla to být víc než jen hospoda, víc než jen galerie ... Na stránkách zářijového Řevu Bořivojky avizují zúžení nabídky piv. Na čepu má zůstat jenom Staropramen 10 a Svijany 11. Různé pivní speciály mají být nabízeny při akcích. Leč podnik známe pouze z inzerátů. Pro nás nemá příliš vyhovující otevíračku, ani umístění. A hlavně nás štve, že na www stránkách nebyli nikdy schopni napsat, co vlastně čepují a nabízejí. A ani venku, když jdeme okolo, vůbec žádná nabídka, žádné menu, žádný přehled piv. Vrr. Nicméně obdobné, a dobře fungující, zařízení na Královský Žižkov patří. 

Pivní kuchaření a kapsaicin (BPH XXIV.): Níže prozatímní TOP žebříček dochucovacích pálivých omáček, získaných díky vpravdě bleskurychlým zásilkám od pružné a sympatické firmy Habanero.cz (http://www.habanero.cz). Zlato: Lethal Ingestion Jolokia Hot Sauce od  CaJohn´s Fiery Foods, z amerického Columbusu. Na světě má snad být vůbec nejpálivější neextraktovou omáčkou. Heat Level: 10. Omáčky od CaJohna přitom nemají nikde oficiální naměřenou pálivost v SHU. CaJohn sám to prý odmítá jako zavádějící. Omáčka reprezentuje povedené spojení papriček Red Savina, indické Bhut Jolokia a africké Fatalie obsahující ještě též ocet. Osvěžující, výraznější a papričkově jedovatá chuť. Luxusní, přímo virtuózní. Nevadí velmi mírná nahořklost, ani velejemná octová kyselost. Nezaznamenáváme žádnou nepříjemnou slanost. Doznívání dlouhé, fajnové. Pálí velmi silně, intenzívně, ale snad ještě snesitelně i pro nepříliš plechový jazýček. Jen to balení. Krabička i 60 ml lahvička značně neatraktivní a hlavně takové divně nepraktické. Vypadá to jako kapky do nějakého tělesného otvoru. Lékovka. A i dávkování by určitě šlo vymyslet snadnější. Chápeme, že velikost a balení má podtrhovat nespornou exkluzivitu produktu, leč lahvičku podobnou dalším omáčkám bychom přivítali více. Díky tomu první místo není neotřesitelné a stříbrné medailisty máme čím dál raději. A vlastně s nimi pracujeme častěji. O stříbro se svorně dělí Holy Jolokia a Killer Cayenne (uvádíme abecedně). Holy Jolokia též od CaJohn´s Fiery Foods (http://www.cajohns.com) náleží do nižší kategorie silně, nikoli již tedy extra, pálivých. Heat Level: 9 (Stupnice pálivosti u produktů této firmy vypadá v originále takto: Mild, Zesty, Spicy, Medium, 5 Kickin', 6 Smokin', 7 Hot, 8 Fiery,  9 Hurtin', 10 Extreme, xxx Stoopifyin'). Milá 148 ml lahvička je vybavena kapátkem. Je to řidší, leč nikoli kyselá voda, ale spíše skupenství řídké meruňkové marmelády (jak trefně uvádí jedna z trefných referencí). Složení: ocet, papričky Bhut Jolokia, cukr, sůl, česnek, citrónový extrakt, xanthanová guma. Opět omáčka přírodní, neextraktovou. A pro CaJohna nikoli úplně typická. Tzv. louisianského stylu, s poměrně výrazným octem, snoubící se s chutí citrónu, česneku a Jolokie. Vůně i chuť do ovocna a sladka. Octovost však jenom prvotní a nikterak nepříjemná. Chuť papričky ale není až tak výrazná a pálivost, postupně nastupující po několika vteřinách, opravdu nijak, nijak děsivá. Velmi příjemná, velmi osvěžující a velmi návyková povedená sauce. A téměř pro každého. Při její přípravě výrobce oslovil Univerzitu Nového Mexika. Část peněz z každé prodané lahvičky má jít na výzkum chilli, na který se právě toto akademické pracoviště zaměřuje. A co Killer Cayenne? Z kategorie silně pálivých, přírodních, zase CaJohn´s Fiery Foods. Heat Level: 9. Řada Killerů reprezentuje přírodní omáčky, pouze s unikátní chutí použití papričky. U některých s přídavkem Habaner dodávajícím pálivost. Speciální chemický postup uděluje těmto omáčkám větší „říz“. Lahvička o objemu 148 ml, stylově - a přitom decentně - pekelná, potěší. I kapátko. Složení: kayenské papričky, ocet, cukr, sůl, granulovaný česnek, extrakt z citrónu, xanthanová guma. Hodně tekutá, chuťově skvělá, lehoulince nakyslá. Jedovatá chuť čerstvých papriček. Pálivost solidní (ale musí se jí dát již trošku větší množství), nástup pálivosti pozvolný, doznávání dlouhé, efektní. Moc fajn. Bez medaile: Mad Dog 357 Collector´s Edition. Obsahuje 600 000 SHU, nicméně pochází již z kategorie omáček extraktových. Heat Level: 10 (a více). Ashley Food Company udává složení: ocet, čerstvá habanera, třtinový cukr, česnek, cibule, kayenské papričky, extrakt kapsaicinu, koření, xanthanová guma. Dárkově vyvedená cool lahvička 148 ml působí velmi stylově, včetně granátové pojistky s přívěskem v podobě nábojnice. Silver Edition bývá ověšen pistolkou. Tento 357 ve třídě extra silných extraktových omáček náleží přitom k opravdu nejmírnějším. Charakteristiky: Mírná vůně pálivého leča, nijak brutálně varující. Tmavší, hustší tekutina, zvící zdivočelého magi. Nástup pomalejší, kupodivu nijaké raketové inferno. Chutná spíše, a to dost, pepřově a slaně. A jako míchanice. Pálí intenzívně, nicméně papričky lze velmi stěží rozeznat až při dlouhém doznívání. Méně osvěžující a pro nás daleko méně příjemný zážitek než u předchozích. Což o to, větší pálivost by ani tak nevadila, ale pepřová chuť nám moc nesedla a produkt je i daleko drsnější k žaludku, který přímo ždíme. Ovšem brutalita občas potěšit a nabudit může a nakonec - je to klasika. Nakonec tedy alespoň cena útěchy. A ze zoufalství nad pronikavým zhoršením kvality ruské Dijon Scharfer Senf tuto mícháme s 357. Žaludek však dostává zabrat. Ani na putinovské Rusko již není spoleh. V obchůdku nad Muzeem k mání stejná hořčice, za stejnou cenu, datum spotřeby až za pár let. Leč jiná, vyčpělá, a po křenové pikantnosti (patrné ještě u várky z jara) už ani stopy. Vrr. S extraktovanými experimenty však prozatím končíme a zaměříme se na silně pálivé omáčky, leč přírodní. Na další z řady Killerů či na omáčku s grapefruitem. A kdyby tak byla opravdu pálivá hořčice nebo kečup … Pokračování příště. A co můžeme opravdu doporučit je kuriózní jahodový či malinový drops. Ale rozhodně nikoli coby pochoutku pro děti a změkčilé. Vyhlíží jako klasické tvrdé cucavé bonbónky s mírným aroma nevinné dětské jahůdky či slaďoulinké malinečky. Avšak s přídavkem kapsaicinu. Nevinná brutální síla. Nejpálivější cukrovinka řazená do kategorie produktů silně pálivých. Pálivost samotná přitom až tak veliká není, základ spočívá v délce aplikace v ústech. Konstantní vysoká intenzita a dlouhotrvající účinek zajistí kovářskou výheň v puse. Pouze vyvolení vydrží docucat až do úplného konce. Stimulující zážitek. Výborné proti škrábání v krku a nachlazení. Zákeřné, drsné, působivé, ale taktéž již i dosti organické chemie. Jahodové nám připadají ještě silnější. Z koření nešetříme mletou Naga Bih Jolokia. Osvěží, probere, potěší, leč děsivě strašidelné reference ohledně ďábelské síly nenaplnila. Sypaná jatka to fakt tedy nejsou. Zkoušíme mleté Chipotles, deklarované coby středně pálivé. To se vezmou zralé, většinou už červené, papričky Jalapeños a řádně se vyudí dřevem Mesquito. A vzniká nezaměnitelná chuť, na kterou jsou mexikáni náležitě pyšní. Koření je prý vhodné do marinád či na obalení masa před grilováním. Barvy červenější než Naga. Vůně příjemná, intenzivní, připomíná maďarskou papriku s moravským uzeným. Ale ke kýchání, jako Naga, již nenutí. Chuť též příjemná, silně uzená, protahující. Napálí skoro vůbec. Snad při doznívání je cítit mírný závan pálivých papriček. Asi zkusíme něco vypěstovat sami - pěstitelům a milovníkům papriček pomůže http://www.chilliweb.cz.   A protože krize zdaleka nekončí, tak dva osvědčené recepty z USA - z časů Velké krize 1929-33. Mnozí si oblíbili snadnou krizovou polévku. Dva díly horké vody, jeden díl kečupu, osolit a kdo na to má, může opepřit (třeba kayenským). A fakanům za šrotovné-vrakovné výjimečně přichystejte sněhovou pochoutku. Do misek vkusně napěchovat napadaný sníh a polít domácím sirupem, javorovým. V Americe stále oblíbeným, u nás zkuste pampeliškový, ty jsou zatím ještě grátis. A nezapomeňte, co již věděli Němci po I. SV i americký prezident H. C. Hoover v létě 1931: „Čím jste chudší, tím jste zdravější“. Bída si vynucuje šetrnost a brání v přejídání, podporuje zdravé chování organizmu a zvyšuje odolnost vůči chorobám. Haf.

Švejk na Žižkově a zase papričky (BPH XXV.): U stolů a lavic hospod starého Žižkova improvizovaně vznikal nesmrtelný Švejk. V roce 1921 Hašek bydlel s ruskou družkou Šurou v Bořivojově ul. č. 33 (tehdy Riegerova). Stravoval se v hostinci U Pánků ve Veleslavínově ul. A mnozí právě sem situují vznik nápadu, který měl Hašek dostat se Sauerem, na vydávání sešitků o příhodách Švejka za světové vojny. K prvním nakladatelem Osudů dobrého vojáka Švejka náležel právě jeden z nejznámějších Žižkováku všech dob vůbec - Franta Sauer. A to v Jeronýmově ulici č. 3 (dnes Husitská 58), kde Jaroslav Hašek u Sauera také nějaký čas bydlíval. Kupodivu nechodil prý ke Zlatému andělu, ač byl tento podnik ve stejném domě. Podle Haška samotného se zařízení vyhýbal, neboť jsou tam schody (tři schůdky do výčepu). Možná však nechtěl popíjet v takové blízkosti své milé Šury ... V osudech Osudů dobrého vojáka Švejka má místo hospoda U kamenáče, s hostinským Karlem Šnorem či třebas dávno zaniklý podnik Jugoslavie (Vlkova 36). Legendární František Sauer se narodil na Žižkově, v Dalimilově ul. 4. 12. 1882, zemřel 26. 3. 1947. Jedna z nejstarších žižkovských ulic nese dodnes jeho jméno. Bývá označován za českého proletářského spisovatele, v pozdním věku byl hercem a vždy především členem pražské umělecké bohémy i veleznámým pijanem a výtržníkem. Proslulý byl i skrze svou politickou aktivitu a náležel k zakládajícím členům anarchistického hnutí v Praze. Byl též jedním ze zakladatelů nelegální organizace Černá ruka, která na Žižkově obsazovala prázdné byty, sklady a obchody. Příležitostně se věnoval literární činnosti pod pseudonymem František Kysela. Napsal text Franta Habán ze Žižkova (1923), který je částečnou autobiografií a knihu Pašeráci (1929). Žižkovsky věcný a jednoduchý je styl vzpomínkové knížky Franta Habán ze Žižkova, občas označované dokonce za „Žižkovskou bibli“. Přináší popis porevoluční Svobodné republiky Žižkov, spoustu historek nejenom o Haškovi či o legendárním (a pečlivě připraveném) stržení Mariánského sloupu na Staromáku, který po pádu Rakouska-Uherska se svými přáteli Franta „vlastenecky“ zosnoval. Publikace vyšla např. v roce 1965, v Praze, v Nakladatelství politické literatury.

Žižkov před sto lety a pivo pro zdraví (BPH XXVIII.): Publikace Nová kniha o Praze 3 (Pavel Augusta (ed.), Praha, MILPO 1998) referuje též o rázovitých figurkách žižkovských hospod před sto lety. Známý byl milovník koní Karel, Poslední Přemyslovec, Baron nebo před I. SV též Jan Petrovič. Tento byl terčem krutých šprýmů, protože neustále žil v domnění, že je příbuzným černohorského knížete a pravidelně docházel na poštovní úřad očekávat listiny, stvrzující jeho nástupnictví na trůn po knížeti Nikolovi. Ke známým žižkovským postavám náležel samozřejmě Franta Sauer a vlastně též Jaroslav Hašek (viz BPH XXV.). Na kouzlo periferie a proměny Žižkova mnohem později vzpomíná třeba Jiří Krampol. Třebas jak se s kamarádem, ve 14 letech, zmazali desertním vínem jako koně. Krampolova maminka druhý den potkala maminku kamaráda a hned ji za tepla referuje, jak přišel večer Jirka ožralej. Druhá matka způsobně odvětila, že z jejich syna byl též trochu cítit alkohol (a to Pavel usnul ve sklepě v bedně na papír). Rozdíl v mentalitě je patrný. Krampolovic bydleli v žižkovské Kubeličce, kdežto Pavel o pouhé tři ulice dále, ale na Královských Vinohradech ... Vedle již zmíněných legendárních dávných hostinských možno znovu připomenout Čechoameričana Karla Šnora - bohémského nájemce podniku U kamenáče (Husitská 39), který po uzavření svého podniku zvával své hosty jinam a nezřídka je hostil za celodenní tržbu. V roce 1900 žižkovští hostinští založili spolek Fastr, pojmenovaný podle hostinského Petra Fastra, též jednoho z vůdců revoluce roku 1848. Činnost se soustřeďovala na hájení stavovských zájmů. K významným úspěchům organizovaných hostinských patřilo zavedení průkazu způsobilosti pro hostinskou živnost v roce 1927. V prvních letech své existence se však spolek dostal do rozepře s obcí. To když požadoval zrušení tzv. pivního krejcaru, z jehož výnosu měla radnice pravidelný a pěkný příjem. Vztahy se nicméně stabilizovaly a spolek Fastr dostal na řadu let pronájem obecní dávky z lahvového piva. V roce 1908 žižkovský Fastr vysílá zvláštní deputace do všech pivovarů dodávajících na Žižkov, které varovaly před zdražením piva, kdy hostinští hrozili stávkou. V roce 1910 členové spolku stáli u zrodu úspěšné Hostinské sodovkárny v Košířích. Spolek zaniká v roce 1939, kdy je zřízena jednotná stavovská organizace Národní jednota hostinských. Hezká tradice. Což tahle nejen tuto obnovit? Haf.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář