Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Bertíkova Pivní Hlídka XXXVI.: Staročeši (i Moravané), pivo a historie

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a široširého okolí. Další historické nahlédnutí připomene zlatavé dědictví po Keltech a počátky bohaté pivní tradice v českých krajích středověku. 

Sláva českého pivka má pradávné kořeny. Pivo se tady vařilo od pravěku. K prvním velkým evropským milovníkům zlatavého moku náleželi Keltové, kteří na počátku starověku ovládali střední a západní Evropu. K proslulým pivařům patřili též germánští Markomané a Kvódové. Keltové (pořímsku Galové) vynalezli dřevěný pivní sud. A pivo bylo pro tyto dobré zemědělce nápojem No. 1. A rituálním „omlazujícím nápojem bohů“. Nejběžnější bývalo pivo ječné, možná již s přísadou chmele. Používala se též pšenice a coby přísady kmín, med či medová voda. Podle Římanů bývali barbarští Keltové zcela nehorázní opilci, kteří pivkem infiltrovali své germánské sousedy i své nepřátele a okupanty Římany. Prý i sám veliký Gaius Julius Caesar si po přechodu říčky Rubikon připíjí keltským. Od vznešených Římanů se však keltská vyšší vrstva naučila preferovat révové víno, které se i zde stalo symbolem úspěchu.

Nejstarší Slované zůstávají tajemní, včetně vynoření z východních bažin. Objevují se v době bronzové v úrodných nížinách Dněpru, Dněstru, Pripjati, Visly a Odry. A při stěhování národů v 6. - 7. století přicházejí na dnešní území. Keltové jsou postupně vytlačováni germánskými bojovníky a slovanskými osadníky. A u starogermánských bojovných reků, opovrhujících zženštile-slabošským vínem, předčilo pivko i medovinu. A od koho se naučili vařit pivo Germáni, dlouho považovaní dokonce za jeho vynálezce? Od Keltů, nebo možná právě od Slovanů. Prapůvodní Slované byli hlavně zemědělci a kvašené nápoje jistojistě znali. Ruská tradice kvasu z chleba a mouky přetrvává dodnes a Slované znali i slad a chmelení. O  slovanském pivu se dochovala zprávička již z roku 449. Na slovanském trhu však jedničkou zůstávala medovina, protože až do zemědělské revoluce bývalo obilí i chléb vzácné a drahé.

Roku 993, kdy sv. Vojtěch vysvěcuje Břevnovský klášter benediktýnů, se tady - vedle vína a medoviny - sladuje a vaří pivo. Nejrozšířenějším domácím nápojem však zůstávala medovina, na kterou se proto do krčmy moc nechodilo. Nejžádanějším nápojem v krčmách  bylo pivo, jehož příprava byla složitější, suroviny dražší a chudší lid si vaření dovolit nemohl. Přemyslovské Čechy si prozpěvují „Není lepší silnice, nežli z kuchyně do pivnice“. Patronem sladovnického cechu se stává sv. Václav. Kupodivu, neboť to prý býval netolerantní puritán. A uznáván byl i první západoevropských sládek Gambrinus, prý král Jan Primus, tedy Jan I., vévoda Brabantský. Tradiční se stává zkouška kvality lavicí. Konšelé usedají na lavici politou pivem, dokud neuschne. A u dobrého pivka se lavice musela přilepit ke koženým kalhotám.      

Rozkvět piva se i u nás datuje kolem roku 1000. V Evropě se tehdy objevují nové zemědělské vynálezy (pluh, brány, chomout, podkovy). Polní práce jsou efektivnější a výnosy obilovin vyšší. A obilí dostupnější a levnější. První písemná zmínka o našem pivovarnictví pochází z roku 1080, kdy nadační listina kostela na Vyšehradě zmiňuje pivovarské desátky či desátek z chmele. Zmínky ještě starší obsahuje legenda o sv. Vojtěchovi Slavníkovci. Prý tento pražský biskup, pohoršen špatnými mravy a rozšířeným opilstvím, zakázal pod trestem exkomunikace v Čechách vařit pivo. Jako pravděpodobnější se ovšem jeví edikt vztažený pouze na pražské cechovní měšťany, vařící pivko na prodej. A s důvody v podobě neúrody, a tudíž nedostatku obilí. Jakého konkrétního období se regulace týkala, se však pořádně neví.  

V českých zemích až do poloviny 19. století převažovala svrchně kvašená piva z pšeničného sladu. Ze 14. století pochází spis Alexandra Sincerusa o technickém vedení pivovaru. Za první popis pivovarské technologie na světě bývá považován text Tadeáše Hájka z Hájku z roku 1585 (O pivě, jeho výrobě, povaze, silách a vlastnostech). Známa je celá řada českých receptů přípravy piva, jehož trvanlivost se tradičně zvyšovala solí a chmelem. Problém představovalo uchování v přijatelné kvalitě, kdy konzervanty bývaly chmel, rozlišná koření a alkohol. Vařilo se „na bílo“ - z pšenice, nebo „na staro“ - z ječmene. Po várce piva silného (které se pilo v šencích a krčmách) se, ze znovu vylouhovaného mláta, vařilo slabé pivo „řídké, mladé neboli patoky“. Určeno bylo k celodennímu pití místo často zkažené vody.

Tradice výroby, vedle klášterů, pokračuje ve vznikajících městech. Ve 12. - 13. století dochází ke kodifikaci obecně užívaných práv a tudíž k této době odkazují vznik i nejstarší městské pivovary. Rozvoj měst dopadá též na profesionalizaci vaření. Pivko počátků jeho řemeslné výroby však bývalo mnohem hustší, až kašovité či omáčkovité konzistence. A jeho obliba převeliká. A vaření dost vynáší. Města získávají právo várečné a mílové (monopol vařit a prodávat v okruhu jedné míle kolem města). Do té doby si pivo mohl uvařit každý solventní. S regulací řemesel a obchodu se právo omezovalo na šlechtu a majitele domů ve městech. Za cizí piva šenkýř či dovozce musel platit tučný ungelt (clo). A byznys velel šlechtě nutit poddané konzumovat své pivo a zakazovat pití piv z měst. O právo vařit pivo sváděla města se šlechtou líté boje. Nejtužší v období 1484-1517, kdy se situace dostala na pokraj občanské války. Rozhodčím se stal král Vladislav II. Chtěl ponechat privilegia městům, ale potřeboval pomoc šlechty, která zase chtěla vařit pivo. Původně sice vařením opovrhovala, leč mamon byl lákavý. Páni též poukazovali na to, že díky monopolu měst je pivo stále dražší a méně kvalitní. Tzv. svatováclavská smlouva z roku 1517, uzavřená již za krále Ludvíka, uznávala  řadu městských výsad, ale legalizovala i podnikatelskou činnost feudálů a poddaných. Šlechta nabyla pivovarnických práv. Várečné právo bylo oficiálně přiznáno třem stavům, včetně duchovenstva. Selský stav měl zákaz pivo v míli od měst vařit i šenkovat. Panské pivovary začaly silně konkurovat městským, neboť měly levnější dříví i pracovní sílu. Konec sporů přichází až se zrušením tzv. práva propinačního (vařit pivo a pálit kořalky) dne 30. 4. 1869.

Pivko bývalo nápojem, ale i potravinou denní spotřeby. Až do konce středověku se v mnoha domácnostech vařilo obdobně, jako se pekl chleba. Majitelé domů ve městech získali právo pivo vařit a určité množství prodávat. V raném středověku tedy „co dům, to hospoda“. Se specializací řemesel vznikají profesionální hospody (z latinského hospitia). Poskytovaly nápoje, stravu nocleh i píci pro koně. Taverny či taberny byly krčmy sloužící cizím kupcům při obchodních stezkách a byly vlastněny hlavně cizinci. Tito též směňovali peníze a vybírali pro zeměpána poplatky. Z taberen se později stávají rychty. Slovo krčma může pocházet z německého Kretscham (= hospoda) či z prastarého, všeslovanského, základu. Krčmy bývaly zejména na náměstí a sloužívaly jako místo k uzavírání obchodů. Stejně jako v tabernách se zde obvykle nalévalo pouze pivo. Mimo krčem pro obecný lid existovaly profesní hospody jednotlivých cechů pro členy. Vesnická krčma byla většinou spojena se svobodnou rychtou. A venkovští krčmáři bývali povinni brát pivo z pivovaru majitele vsi. Na cestách poutník mohl  narazit na zavšivené herberky (jedna místnost pro lidi i zvířata), hospice (kde mniši pečovali o nemocné) a především na formanské hospody, které se stávaly stále výstavnější a prostornější. 

Krčmy otevíraly „po práci“ a zavíraly „do začátku obchůzky ponocného“, tedy cca do 23 hod. Samostatně šenkující vdovy zavíraly již při západu slunka. Návštěvníci byli pitelé. Další skupinu tvořili přespolní a neřestné ženy - merhyně. Místy hospody nahrazovaly veřejné domy. Dbalo se i na ochranu spotřebitele. V každé hospodě musel být úředně ověřený žejdlík pro kontrolu míry. A „plundrování“ piva bylo těžkým hříchem. Lízníci piv kontrolovali pivo v krčmách i sládky. Hospody bývaly centrem zábavy, mnohde jediným. Vesele se mazaly  čertovy obrázky, provozoval další hazard, vyhrávala muzika, vystupovali potulní kejklíři ...

V 16. století na území Českého království prosperovalo 3 000 pivovarů. V roce 1712 ale zůstalo pouze 1 294, hlavně šlechtických. Na sklonku 18. století české pivovarnictví čeká už na zázrak. A ten přichází s reformami a inovacemi, které prováděl František Ondřej Poupě.

O nich či o českých pivních městech zase někdy příště. A odkud čerpáme informace? Hlavně z knihy Jaroslava Nováka Večerníčka  Dějiny piva. Od zrození po konec středověku (Praha, Computer Press 2009, kap. 8., 12., 25. - 33.). S publikací seznamovala BPH XXXIV. a XXXV. A leccos se lze dozvědět z textu redaktorky Jolany Novákové a sládka Františka Richtera Pivo jako křen. Domácí vaření piva a vše o pivu (Praha, Radioservis 2009). Haf.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář