Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Bertíkova Pivní Hlídka XXXV.: Z dějin pivka II. aneb dobré pivo coby nápoj aristokratický a ušlechtilý

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a přilehlého okolí. Dnešní část pokračuje v exkurzu do starověkých a středověkých dějin piva. A to i v časech a hlavně krajích dosti exotických. 

Pivo sice nebývá tolik opěvované jako víno, „ale historie jeho výroby je neskonale bohatší a košatější, protože na rozdíl od vína, které je v podstatě jen zkvašená ovocná šťáva, je výroba piva od počátku sofistikovanější a složitější“ (s. 5). A konstatovat možno též, že: „Pivo ... bylo odjakživa nápoj všech - chudých i bohatých. Proto příliš nikdy netáhlo snoby a pseudointelektuály ...“ (dtto). I to, že: „Pivo má pověst primitivního nápoje. Primitivní je ovšem pouze tento názor. Dobré pivo je nápoj aristokratický a ušlechtilý ...“ (tamtéž). 

 Těmito naprostými pravdami otevírá poutavý výlet do dějin pivka Jaroslav Novák Večerníček. Jeho text - naditý zajímavostmi - nazvaný Dějiny piva. Od zrození po konec středověku (Praha, Computer Press 2009, 144 s.) stručně představila BPH XXXIV. Minulý díl se zaměřil na prvních pět kapitol, mapujících historii nejstarší a seznamující s prvopočátky „nejstaršího kulturního nápoje lidstva“. U lovců mamutů, starých Sumerů, Egypťanů či Židů.

A ostatně ideu o touze po alkoholu a po opileckém opojení coby motoru vývoje člověka nerazí pouze J. N. Večerníček. Americký archeolog P. McGovern přichází s teorií, že právě alkohol učinil z divokých lovců mladší doby kamenné zemědělce a dal vzniknout civilizaci. Důvodem neolitické revoluce nebyl lehčí a stabilnější způsob získávání potravy, nýbrž touha po alkoholu. Neolitický člověk objevil euforii po požití zkvašeného ovoce a tak se pustil do zemědělství a sadařství. Z lovce a sběrače před 11-12 000 lety přechází do vyšší vývojové fáze zemědělce, který plody země dokáže i cílevědomě pěstovat. Vedle povznesení nálady zkvašené nápoje obsahovaly hodně cukru a dodávaly energii. Což napomáhalo přežití.        

5. kapitola „Evropský starověk“ objevuje první pivní stopy u mnohých praevropanů. Asi 10 000 let staré zbytky obilného rmutu se našly v Bavorsku. Na severovýchodě Španělska bylo objeveno nejstarší evropské pivo z doby bronzové, staré přes 3 000 let. U Bodamského jezera zase 6 000 let staré zbytky chmelového pylu, který klidně mohl sloužit coby koření do piva. Chmel tehdy divoce rostl po celé Evropě. A pivo prý jistojistě chmelili již staří Keltové.

O pivku v helénské oblasti informuje 6. kapitola, příznačně nazvaná „Řekové si piva nevážili“.  Staří Řekové totiž spatřovali v pití piva znak změkčilosti a symbolem úspěchu zde bylo víno. Ve Římě to bylo již lepší, vždyť údajným jeho milovníkem byl Julius Caesar, který se s pivem určitě setkal při bojích v Galii. Řím coby „křižovatku antických piv“ či římské krčmy podél cest líčí 7. kapitolka („Starý Řím“). Včetně sexuálních hospodských tradic, kdy i přísné římské právo nepovažovalo sexuální styk v hospodě za cizoložství. K cestování patřil.

Nezřízená lásku k pití a obžerství bývala vytýkána keltským válečníkům. A „Keltové - první milovníci piva v Evropě“ jsou předmětem stejnojmenné 8. kapitoly. Keltové naučili chlastat pivo své sousedy, nepřátele i okupanty. A přitom jako rituální nádoba na pivo (nebo medovinu) nezřídka sloužila preparovaná lebka nepřítele. Britské kořeny odhaluje 9. kapitola „Pivo na ostrově Pretanike“. Současnou Británii pradávno obývali právě Keltové. A místní druidové prý s oblibou věštívali z pěny na čerstvě načepovaném pivku. Někteří historici ještě ve 20. století za vynálezce piva považovali Němce. „Jak Germáni k pivu přišli“ vypráví 10. kapitola. Abstinenti to mezi Germány rozhodně lehké nemívali. K poctě bohů se pilo tzv. svaté pivo. Starogermáni opovrhovali vínem, coby nápojem nedůstojným „svobodného muže, protože silně opijí a uspává. Statečný muž mohl pít jen pivo“ (s. 49). Původně ovšem germánskou jedničkou bývala medovina. Pivko vařili z ječmene, pšenice, někdy též z ovsa. Ochucovali je dubovou či vrbovou kůrou, listím, houbami, borůvkami a kořenili i chmelem.

   Pivo starogermáni nazývali peor, bier, což jsou slova původem asi slovanská, a to z kořene pít. Též se vyskytoval termín alu, alo, ealo (což se dochovalo v angličtině). A lékaři dodnes rozeznávají dva způsoby opíjení: „románský, kdy člověk postupně upíjí a udržuje si určitou hladinu alkoholu v krvi, a způsob germánský, kdy pije a pije, dokud nepadne“ (s. 49).

To, že se každý pořádný Viking chtěl dostat do ráje, kde posvátná koza Heidrún dojila pivo, připomene 11. kapitola „Vikingové“. Slovanskou proslavenou medovinu, nechybící na žádné slavnosti, neopomíjí 12. kapitola „Slované - o pivu u našich předků“. Hlavně ovšem rekapituluje slovanský způsob vaření piva, včetně doloženého slovanského chmelení. Ostatně Germáni se možná naučili vařit pivko právě od Slovanů. A staroslovanský výraz chmeleti dokladuje spojení slovesného základu chmel s opojením. 13. kapitola „Ostatní Evropané“  zmiňuje Balkánce či Lotyše, o kterých se traduje, že oni jsou nejstaršími uživatele chmele. 

Exotikou a dálkami zavoní další kapitolky: „Kvašené nápoje na černém kontinentu“ (14.) a „Kukuřičná Amerika“ (15.). Je libo zulské prosné pivo či raději mexická tradiční piva kukuřičná? Pivo znali předincké kultury, Olmékové i Mayové, u nichž ale státním obřadním nápojem nebylo pivko, nýbrž směs kakaa a přírodních drog. 16. kapitola („Inkové“) přenáší pozornost k legendárnímu nápoji čiča. Byl produkován čelistmi uslintaných žen ze speciální odrůdy kukuřice. Pití piva tady bylo rituální záležitostí a opilost přibližovala účastníky akce bohům. Indiáni dokonce šálky piva podávali mumiím, aby si mohli společně přiťuknout. Očistnost opilství (leč pouze při obřadech) konstatuje též kapitola 17. „Aztékové“. Ti jakožto nápoj rituální užívali octli, původně nakvašené z agáve. 18. kapitola („Indiáni - spíš drogy než alkohol“) nicméně připomíná, že Indiáni vždy při kultovních obřadech dávali přednost přírodním omamným látkám. I to, že Indiáni mají známé problémy s odbouráváním alkoholu. A konečně rýžovou Asii, arménské ječné víno nebo tibetské ječmenné pivo čhang pro ctihodné lámy představuje 19. kapitolka, nesoucí pojmenování „Austrálie, Tichomoří, Asie“.

A šup zpátky do naší Evropy. Tentokráte již do časů raného středověku, který autor označuje „za pivní renesanci“ (s. 80). Po roce 1000 dochází ke změnám klimatu a „teplé období“ přetrvává asi do 14. století. A k příznivým podmínkám se přidaly i nové technologie, kdy se objevuje produktivnější zemědělská technika. Právě lepší technika a teplejší podnebí odstartovaly zlatý věk piva. Zemědělská revoluce (s pluhy, bránami atd.) zvýšila výnosy obilí a toto zlevnilo. „Pivo se stalo definitivně levnější a obecně dostupnější než medovina“ (s. 81). A tehdy pivko definitivně vítězí. „Pivo a chléb se na dlouhá staletí, až do konce středověku, stávají základními potravinami“ (s. 82). Dochází k novému rozkvětu pivovarnictví. Pivo si zpočátku ovšem každý vařil sám doma. Od 12. století začínají panovníci udělovat vznikajícím městům různé monopoly a ve městech se formují cechy. A pivo začínají vařit specialisté. Přitom největšími - a mnohdy i nejlepšími - výrobci piva, v raném a vrcholném středověku, bývaly kláštery. A pivko mělo význam též při morových aj. epidemiích, kdy bylo bezpečnější  než voda. Vše detailněji a poutavě dokladuje 20. kapitola „Počátky evropského středověku“.

21. kapitola „Chmel“ cílí na poslední surovinu moderního piva. S rozšířením chmele se ve střední Evropě začalo chmelit pivo i medovina. A sláva vyšlechtěného českého chmele se šířila po celém tehdejším světě. „Středověké Rusko“ je název 22. kapitoly konstatující, že velcí ruští bohatýři pili výhradně kvas a pivo. Ve velkém. Přitom samotní Rusové tvrdí, že kdysi nebývali takoví pijáci alkoholu jako dnes. Mnišská německá piva či stovky pivovarů typických (vedle přístavu) pro hanzovní města představuje 23. kapitola „Německo“. I první zákony o čistotě piva. Počínaje norimberským nařízením z roku 1290, nařizujícím používat k vaření piva výhradně ječný slad, až k bavorskému Reinheitsgebot. Zákon z roku 1516 platí v Německu dodnes, kdy coby „příkaz čistoty“ stanoví, že „k výrobě piva se smí používat jen voda, chmel, pšenice nebo ječmen“ (s. 93). 24. kapitola se jmenuje „Středověká Anglie“.  

„České a moravské země“ přibližuje 25. kapitola, 26. pak nese název „Počátky slávy českého piva“ a 27. „První pivní technologie u nás“. U počátků českého piva se však někdy  musíme zastavit podrobněji. A taktéž u kapitol 28. „Vrchol a konec středověku - boj o pivní práva“, 29. „Krčmy ve středověku“, 30. „Pitelé a neřestné ženy „merhyně““, 31. „Zábava aneb čím se u piva bavili“, 32. „Co se pilo“ a samozřejmě i 33. „Města slavná pivem“. Haf.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář