Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(z 1. prosince LP 2009)

Černá Hora (BPH I.): Žižkovské Království (www.kralovstvi.com) tradičně na sv. Martina se svatomartinským vínem od 11.11 hod. Tradičně vydařené, ba přímo gradiózní. Především husička. Vskutku Královská. Pečená pět hodin. Laťka je tak vysoko, že jinde husu nemůžeme. Martinské rohlíčky byly též božské. Tradiční vínko nás přitom nebere - my konzumujeme výhradně víno sladové (Což je zoufalý pokus p. J. Fuska demakující absurdity i trestuhodný ne-vztah vlády k českému pivovarnictví. Pouhým přejmenováním by pivko získalo nulovou spotřební daň jako ostatní vína v tuzemsku. A zabránilo by se likvidaci tradičního českého pivovarnictví i sklářství, které lehce může způsobit lednové zvýšení spotřební daně. Hanba!). Pšenice Velen v Království pouze lahvový. Možná ale bude na čepu brzy. Ale bohužel šeptem kolují tragické zvěsti, že pivovar Černá Hora komusi již snad odprodán. Další jobovka. Vrr.

Svijany (BPH II.): Na čepu U sadu (http://www.usadu.cz) na přelomu října a listopadu ještě strakonický Klostermann a nový Lobkowicz z Protivína. Obé nic moc, přesněji lihové nic. Klostermann ale byl o trochu lepší a na čepu zůstává trvale, místo nepovedeného a nepitného plzeňského Mastera 13o. Tmavý Master 18o na čepu figuruje pořád. Již řadu týdnů je však nakyslejší a nějaký šmakovnější. A silně připomíná berounského Grizzlyho 18. Nestěžujeme si. Následně v týdenní sadovské akci čepovaný Bernard 12 %, nefiltrovaný světlý ležák (alc 4,7 %). Slabý průměr. Velevážení páni majitelé se usilovně snaží nejenom ohledně procházek pivním sadem, ale i nabídky týdenních menu. V listopadu proběhly specialitky na horkém kameni, něco rybek (místně silně netradičních, leč pečenáče ze sleďů byly bom-ba-stické) i svatomartinské posvícení. Doprovázené sladovým vínkem Páter z Černé Hory, pro staromilce pivkem 11 % (Království je ale blizoučko a Páter je z černohorské produkce atraktivní méně). Krmě vcelku vydařená (husí nohy, kačeny, rolády, jatýrka, lokše, přesňáky), porce poctivé. A naštěstí bez kudrdlinek a hlavně žádná „nouvelle cuisine“. Coby silně přeceňovaná odporně-snobská záležitost, s mini-pidi-porcičkami, přemrštěnými cenami, kosmickými technologiemi a rádobyestetickou aranží pro buzíky všeho druhu. Tradiční, třebas francouzská, kuchyně je prý v háji a tímto tzv. „cool-trendem“ již zamořili též četné resty u nás. Vrr. U sadu jsme se v listopadu hlavně těšili na týden pokrmů ostrých. Konal se v kombinaci s vratislavickým Konradem (12 %, světlým ležákem, alc 5,4 %, nemusíme). S obavami, že si velké pálivosti neužijeme. A neužili. Studený bůček v chilli a pivě, kotlíkové kuřecí po indicku na červeném curry (exotické, pálivé asi nejvíce), ďáblův špízek z panenky s mangovým chutney, biftek plněný jalapeños a uzeným sýrem, plátky roštěné s thajskou chilli omáčku na zázvoru s grilovanými papričkami a indickou okurkou okrou (po velmi řádném dochucení vlastními produkty od fy Habanero.cz ucházející, leč poněkud tužší), chipsy s hot salsou. U (bejvalejch) vyndanejch Svijanský Kníže stále maximálně průměr. Vodovější, slabší, často bez ovocného šmaku, občas i nakyslý. Ani Máz tady moc neoslňuje. U sadu bývá o krůpěj říznější, leč nevytočený nikoli. Trubky jsou v Krásovce snad O.K., takže chyba bude jinde. Svijany (snad) ještě, zaplať pivní pánbůh, používají starší technologii - takže samozřejmě mohou být várky různé. Ale takto propastně? Že by podzimní „divoké kvasnice“? Nebo obyčejný šlendrián? Vrr. Giganti sice mají skoro vždycky své sterilně-odporné europomyje naprosto stejné, fundamentálním problémem ale je, že na úrovni propastně hluboko pod nejhorší várkou třeba právě ze Svijan. Vrr. Minule i předminule jsme si sprostě stěžovali na Svijanskou Kněžnu. Byla řadu týdnů evidentně jiná. Polotmavá, řidší, slabší. Již v sudech - od Pivní Pohotovosti - naředěná. Pravidelný čistič (Viktor?) trubek přidal, že v poslední době narazil na obdobný problém s černým Klášterem. Taktéž byl opakovaně nikoli tradiční a tmavý, ale podivně „trešňovkovitý“. A Klášter-Hradiště nad Jizerou od Svijanského Újezdu daleko není ... U Kláštera se nedivíme. Známe „pivní“ filozofii vykutálených spekulantů z K-Brewery. Ale Svijany snad patří jiným? Či nikoli? Nebo pivka vyrábí načerno kdosi další? Mrázek & Co., Kočka, číňani? Alespoň jedna zpráva se zprvu jevila jako dobrá. Leč pouze na velmi krátký čas: U (bejvalejch) vyndanejch stabilizována situace s personálem. Na 10 dní. Nová síla (Ruda) se zdála velmi solidní a zaječí úmysly prý neměla. A když jsme novou sílu patřičně proškolili (včetně slušné demonstrace toho, že točit malé Svijany do plzeňských sklenic je fakt nechutné zvěrstvo), tak si to bystře zapamatovala překvapivě hned napoprvé. A byl úslužný. Velice. Leč pivař míní a realita mění. Naprosto nečekaně a pro všechny fakticky překvapivě (včetně managementu podniku) nová síla udělala velký p… již druhý týden. Takže zase nic a hledání. S obsluhou je to tady zakleté. Taková fluktuace by zasloužila zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Smutné. Vrr. Takže opět hledání (pí. Lenka každý den sloužit objektivně nemůže), včetně návrhů na zavíračku neděle - pondělí. Brzy však nalezena sl. Evelína z kasína. Nastoupila v pátek třináctého. Ještě s ráznou postarší Boženou, která jí dělá stálé garde. Uvidíme. Zatím šlapou. Alespoň tak kdyby vše vydrželo. Alespoň rok. Haf.

Budvar (BPH VI.): Z dejvické Orig Budvarky (http://www.budvarkadejvice.cz) hlásíme, že kroužkovaný ležák opět celkem v pořádku. 20. 11. přímo výtečný, jako v dřívějšku. Nicméně při většině návštěv (např. 30. 10. či 16. 11.) bývá nevytočený. A první i druhý je o poznání slabší, bez řízu, teplejší, méně pitelný i méně potěšující (třebas v brzkém odpoledni, avšak kroužek obecně zde kupodivu pije pouze málokdo). Ale postupně se obvykle zlepšuje. To ani v nejoriginálnější budvarské restauraci si toto neumějí ohlídat? Umějí a asi i mohou, leč někteří na to kašlou. Smutné, zvláště ve světle toho, že ceny lidové zde již opravdu nejsou (kroužek za CZK 40). Vrr. Kuchyň však tradičně O.K. a s ní spokojenost nadprůměrná. A dokonce v útulném podniku příjemně topí. Zkuste prima koleno potřené tmavým Budvárkem. Pro depresivní podzim jako dělané. Anebo pekáčovou nožku z kačeny. Či obligátní prorostlou smaženou krkovičku zakápnutou Budvarem. Kroužek (za CZK 28) inzeruje velice překvapivě též vývěska restaurantu Myslivna v Jagellonské. Jde o staré, a dříve velmi vyhlášené zařízení, které ovšem od textilního převratu nezadržitelně pustlo. Jistý čas sice nedaleko fungovala i jakási pobočka jménem Hájovna. Dlouho nevydržela a podnik se ustavičně od té doby mění. K horšímu. Myslivna samotná, ani vedlejší Formanka, taktéž mnoho posledních let k návštěvě příliš nelákala. Ba právě naopak. Každou chvíli zavřeno, permanentní adaptace, pořád jiné „pivo“, zvěřinových specialitek stále méně a méně. Logo Budvaru tam visí již pár měsíců, ale až nyní jsme si povšimli kroužku. Otestovat musíme. Leč zůstáváme silnými pesimisty. Vrr.   

Medvěd, Krakonoš a Štěpán (BPH X.): V Karlíně (http://www.gastroinfo.cz/pivoklub) se 26. listopadu slavil Den díkůvzdání. Stylově. Servíroval se krocan s nádivkou, sladkými bramborami, jablečnou a brusinkovou omáčkou i nezbytný proslulý a oblíbený dýňový koláč. A k tomu též velmi stylové americké pivo, a to Samuel Adams z Bostonu. Bohužel, čtvrteční večerní seance musíme z technických důvodů oželet. Škoda. Čili jen z vyprávění. Prý vše dost dobré a místa byla vyprodaná beznadějně. Snad tedy napřesrok - z akce má být tradice. Haf. Zařízení U radnice alias U Šůvinky se opět jmenuje jinak. Beer Club 300 (http://www.pivni-raj.com). Podnik jsme sledovali přes stránky s aktuální nabídkou pivek. V listopadu však adresa nefungovala. Dříve jsme výjimečně i občas zaskočili. Vždy jenom na skok. Otestovat značky, na které šlo narazit jinde těžko. Firma se sice snažila, leč k útulnosti a k puzení k pravidelným posezením cosi chybělo. A možná i přebývalo. Možná, že kdybychom prubli saunu (s výtahem na pivka od čepu), která je součástí hospody ... Ale zase nějaké změny. Vrr.

Dětenice a Český Ráj (BPH XI.): Český Ráj jsme letos hrubě zanedbávali, takže pivní ani gastronovinky veškeré žádné. A třebas 17. 11. bylo nepřekvapivě stejně všude zavřeno. Maximálně otevřeno až večer. Tradičně promyšlený podnikatelský tah. Byl přece svátek a pro mnohé prodloužený víkend a všude plno žíznivých i hladových návštěvníků. Vrr. Tzv. svátek stejně však nikdo neslavil, a ani ostatně nebylo co. Do konce letošního roku snad ale stihneme překontrolovat Dětenice. Na 28. 10. jsme nakoukli na Kokořínsko. Podkováňský podnik U Grobiána odnesl vítr skoro docela a hned tak neotevře (Mezi námi, již tak nejméně čtvrtstoletí to tam za moc nestálo). Stromů je kolem polámaných požehnaně, úklid probíhá tempem hlemýždím a výhledy na obnažené skály i chaty jsou nové a překvapivé. Lidí ale až příliš a  s přijatelnými hospodami velká slabota. Snad jen poblíž Grobiána zařízení U Baby Šůrové (dřívější Ráj?). Prostředí pěkné, leč pekelná zima. Další z řady podniků, kde se netopí vůbec či jenom symbolicky. Namátkou zima bývá tradičně vždycky v kerské Hájence, mnohdy u žižkovského Sadu etc. etc. Stává se to velmi nepříjemnou českou specialitkou. Vrr. U Baby na čepu taktéž Svijanský Máz. Poživatelný, ale maximálně tři minus. Jídla přijatelná cenově, velikostí i kvalitou. Candát s bílou omáčkou (inzerovaný šťovík bývá však pouze v sezóně) a rýží dokonce překvapil. Smažené krkovičky potřené česnekem byly hned dvě. A česnekem  dotčené byly. Leč tenké a suché. Krkovičku si představujeme jinak. Nicméně snesitelné. Haf.  

Pivní literatura (BPH XIV.): K tradičním drinkům českých podniků nejnižších kategorií, představeným v Aktualizaci z 1. 7. 2009, přidejme čtvero dalších - velmi slibně vyhlížejících - receptů. Osobně jsme ale všechny, naštěstí, nezkoušeli. 4 cl zelené + mlíčko do kávy = vodníkovo sperma (velmi vkusné a stejně i chutné). A v rámci politické agitace, které není nikdy dost: griotka + vodka = Rudý bratr pod ledem („Když pod ledem, tak na věčné časy“), zelená + vodka = Zelené máje pod ledem („Když do Evropy, tak na biomasu“ - ale raději již bez Kaťušky) a ještě 2 cl Božkov Zlatý + vodka = Oranžová jistota pod ledem („Don Číčo“).

Chodovar a Žižkov (BPH XX.): Žižkov je zase světový! Televizní věž na Žižkově byla v žebříčku „katastrof“ webu VirtualTourist vyhodnocena na pěkném druhém místě. Tedy jako druhá nejošklivější stavba na světě. Hned po mechanickém Morrisonově mechanickém divadle v Baltimore, před zajímavým Včelínem novozélandského parlamentu ve Wellingtonu a děsivým pařížským Centre Pompidou. Na této obludnosti se podílel prý i Kaplický. Snad je Praha jeho žluto-zeleného chrchle již navždy uchráněna. S přehledem by totiž zvítězil. Leč vysílač k novodobému žižkovskému geniu loci tak nějak už i snad patří. Má 216 metrů, řadu přezdívek a zprovozněn byl v roce 1992. Jeho ošklivost nikterak nepopíráme, ale souhlasíme s hodnocením, že vše ještě řádově umocňují ohyzdná černá batolata Černého rádobyumělce. A nad tím nevěřícně kroutí hlavou po celém světě. A navíc na vysílači čepují Krušovice. Vrr.   

Žižkovské hospody před sto lety a pivo pro zdraví (BPH XXVIII.): A zase něco dalších zajímavostí ze zajímavé knížky Zdeňka Šestáka Jak žil Žižkov před sto lety (Praha, Academia 2005). Publikace čítá 343 stránek a je rozdělena do čtyřicetipěti kratších kapitolek. Milá jsou doprovodná fota i dobové ilustrace a užitečné plánky či rejstříky osob i domů. Autor čerpal téměř výhradně z dobového tisku, který přinášel mnohé informace i „žertovné šlehy“, které bychom v dnešních médiích hledali asi marně. A vytvořil zajímavý obrázek každodenního života i životního stylu hrdých obyvatel „žižkovské republiky“ z C. K. časů prvního desetiletí 20. století. Žižkov se od těch dob na první pohled změnil od základů. Ale je tomu skutečně tak? Text neopomíjí konfrontaci původních a dnešních názvů ulic, náměstí, domů i hostinců. V roce 1910 stálo na Žižkově 1 200 domů. Do katastru náleželo též Nádraží státní dráhy (Státní nádraží), dnes Masarykovo. Nejvíce názvů domů a hospod bylo spojeno s českými tradicemi, v čele s husitskými. Hodně se nosilo hrdé slovanství. Vždyť Žižkov byl z naprosté většiny český. V roce 1900 se jen 1,36 % obyvatel hlásilo k obcovací (dorozumívací) řeči německé, a to byli převážně Židé, kteří rychle k češtině přecházeli taktéž. U naprosté většiny hospod však původní názvy již „zglobalizovaly“ a tudíž, bohužel, zanikly. Zajímavé jsou pasáže o dobových cenách nemovitostí. Dům se dal koupit již za 1 800 K, ale i za 146 500 K (na dnešní ceny krát 50-100). Kniha neopomíjí žižkovské hřbitovy, radnici, obecní dvory (se službami zdravotními a hasičskými), sady, sochy, návštěvy císařského majestátu, ani námluvy žižkovských ohledně sloučení s pražskou obcí. A to včetně dluhů a dalších závazků. Jedna kapitola je věnována též žižkovskému vlastenectví a tzv. rasismu. Žižkovský patriotismus byl vždy pověstný a „byl těsně spřažen s vlastenectvím českým“ (s. 93). Urážka žižkovské cti nezřídka vyvolala nejednu urputnou rvačku. Žižkováci tradičně nechyběli na protiněmeckých demonstracích. Nicméně „v době mírového dolce far niente cítila velká část Žižkovanů i jisté širší, rakouské vlastenectví. Projevovalo se to například při žižkovských návštěvách Františka Josefa I. ...“ (s. 96). Žižkov byl zakázaným územím pro kočující a potulné cikánské rodiny, které „... jakmile se v jeho policejním obvodu utábořily, policejní hlídka je rychle vyvedla za hranice obvodu“ (s. 98). V přílišné oblibě lid žižkovský nemíval ani židovské firmy a občas proti nim i trošinku demonstrovával (např. v roce 1903). Označení Žid (tehdy psáno s malým písmenem) však obvykle označovalo náboženskou příslušnost. Také žižkovský tisk opakoval „známá klišé podoby Žida: má velký zahnutý nos (okurka, skoba), mluví špatně česky, má podivné náboženské obřady, při nichž se používá ještě podivnější a nesrozumitelná řeč, chce pracovat v neděli a nepracuje v sobotu, jí plno cibule a česneku a proto zapáchá (tehdejší česká kuchyně používala tyto dvě zeleniny výrazně méně než ta dnešní), nemyje se a štítí se vody, neobvykle se chová a obléká, a vůbec: je schopný všeho špatného ... Židů se tehdy zastával sociálnědemokratický tisk, který za to ostatní noviny z důvodů politických silně napadaly (Právu lidu se přezdívalo „Právo židů“)“ (s. 97). Na počátku 20. století ovšem proletářský Žižkov neovládala zdaleka pouze sociální demokracie, silný vliv tady mívali i národní socialisté, klerikálové a řada další stran. Pochopitelně zde působili anarchisté, včetně řady „tajných“ spolků. Publikace dále představuje vzdělávací ústavy, opatrovny, kostely i dobročinné aktivity. Přibližuje tehdejší výdělky, kdy průměrná denní mzda dělníka v Čechách činila 1,60 K (za měsíc 42 K, neboť se pracovalo šest dní v týdnu). Pro srovnání: v roce 1902 příjem rakouského císaře činil 18 600 000 K a ruský car pobíral až dvojnásobek. Autor neopomíjí přehled cen potravin a pochutin. Od 1. ledna 1900 byla zavedena měna korunová namísto zlatkové. Ceny se zdvojnásobily, protože 1 zlatý nahradily 2 koruny a setinu zlatky (1 krejcar) dva haléře. Namátkou 1 kg vepřového bůčku stál v roce 1902 na trhu na Prokopáku 1,28 K. Ve svobodném městě Žižkově prý bývala hospoda v každém druhém domě. V roce 1902 Národní listy napočítaly na Žižkově 172 hostinců - tudíž ve skutečnosti (na cca 1 000 domů) byl občerstvovací podnik zhruba až v každém šestém domě. Hostinství a výčepnictví bývalo živností koncesovanou a podle zákona ji měl provozovat sám držitel licence. To se tradičně příliš nedodržovalo. A jenom 39 hostinců zde nebylo vázáno na pivo z určitého pivovaru. Koncesionáři se totiž koncesi snažili nabídnout některému pivovaru, který tam dosadil svého podsudního, jenž se usilovně snažil o růst prodejů. A ceny? V létě 1901 se na tancovačce v Bezovce čepoval půllitr smíchovského za 14 haléřů, stejné množství piva z měšťanského pivovaru plzeňského však stálo 26 h. V roce 1902 se bojovalo proti zvýšení zemské dávky z piva. Ta se vybírala od 1. 3. 1903 a činila 1,70 K za 100 l. Hostinští však litr pivka nezdražili o 2 h, ale o 4 h. Což vyvolalo protesty. Po roce se ovšem mnozí hostinští navrátili k cenám původním. Ještě dodejme, že černé pivo bývalo dražší než světlé. A např. 7 žižkovských podniků čepovalo 13 % Kamenáč z parostrojního pivovaru v Práčích; mnozí ho ale ignorovali kvůli původu majitele pivovaru E. Steina. Kniha detailněji referuje o cenách průmyslového zboží i bydlení, o žižkovských kupcích, společenském životě, důstojné C. K. poště, zastavárnách, lékařích, vších a epidemiích nejen v chudobincích, hasičích či namátkou o dopravních nehodách a těžkých kolizích i karambolech způsobených koňskými povozy. Ale na Žižkově jezdily též tramvaje. Již před rokem 1901 městská elektrická dráha na okruhu Praha - Královské Vinohrady - Žižkov. V roce 1908 vedla na Žižkov trať č. 2 (od Národního divadla k Olšanským hřbitovům) a č. 9 ze Smíchova. Dozvíte se o daních, v čele s obávaným a nenáviděným akcízem. Šlo o nepřímou daň, jeden z druhů potravní daně, vybírané z piva, lihovin, cukru, petroleje, masa, vína a moštu. Okolo uzavřených velkých měst monarchie (včetně Prahy i Brna) byla vytvořena potravní čára, na níž byli příchozí kontrolováni bdělými uniformovanými celníky. Kdo přinášel potraviny, musel daň zaplatit. Potraviny prodávané v uzavřených městech tak byly dražší než jinde. Neoblíbení akcízáci číhávali skoro všude a lid se je neustále snažil přelstít.  Jedno z míst akcízu bylo třeba původně U Bulhara. Jen pro zajímavost: celkové roční daňové zatížení občanů Rakouska-Uherska bylo podle statistik roku 1901 v evropském průměru. Činilo 66 K (na dnešní ceny přibližně krát 100). Dále se dočtete  o žižkovských dětech a rošťácích, domácích mazlíčcích (pro chov psů platily přísné předpisy již ve druhé polovině 19. století), žižkovských senzacích (např. že v srpnu 1905 pořádal ve velkorestauraci v městských sadech pod Vítkovem své koncerty „známý cikánský krasavec Rigo“) či žižkovských soutěžích krásy. Též o podvodné čarodějce (posluhovačce vykládající karty a prodávající magické okultní předměty, zatčené roku 1901) - tvrdě pracující Žižkováci kouzlům a čárám obecně totiž příliš neholdovávali - nebo o zapomenuté literatuře a kupletech o Žižkově. Úsměvné, odpočinkové, ale i poučné čtení. Doporučujeme. Rozhodně příjemnější než info o žižkovských šaškárnách kvůli 20. výročí pádu tzv. totality. U dvou hrabalů. Nic proti historickým rekonstrukcím, vtipným připomínáním či odlehčujícím happeningům, ale ... Omlácená zeď s cedulí „Soutěžíme o titul Brigády socialistické práce“, velkoformátové Rudé Právo na umakartových stolech, dvojice krojovaných svazáků u výčepu, pár notně odrostlých pionýrek s červeným šátkem (a půllitrem v jedné a cigárkem v druhé ruce), dva příslušníci VB (každý v jiné uniformě a oslovující se pane kolego). Mastné a polité ubrusy, klíč od záchodu visí u výčepu, strojeně znuděná a hraně nevrlá obsluha točí silně pod míru, úlisně-zlí esenbáci pravidelně kontrolují občanky a ceny z roku 1983. Takže gulášek za 6,20, vývar za 2,50, velké pivko za 1,70, malé za 1,10 atd. A obligátní proškrtané jídelníčky, kde řízek již není (dnes již proškrtané ani hotovky přece nikdy nebývají!). Kupodivu většina přítomných nostalgicky oceňovala především normální ceny. Třídenní happening měl podle organizátorů však ukázat „naprosto realistickou kopii provozovny Restaurací a jídelen - dobové nádobí, půllitry, výzdoba a také dobově mizerná obsluha. Také ceny jsou socialistické, dostanete za ně ovšem socialistickou kvalitu“ (jeden ze svazáků, jistý Janíček, v civilu úředník-komunikátor radnice Prahy 3). Druhým svazákem, též na tiskovce k výstavce „20 let od pádu totality (nejen) v Prace 3“, byl jistý Sotona, tiskový mluvčí Prahy 3. Opomenout přitom pochopitelně nešlo ani ďábelské plány bolševika vymazat úplně celou bohémskou čtvrť z mapy metropole a mazaně ji nahradit lepším bydlením. Nelidsky děsivé, zvláště při konfrontaci s neobyčejnou nádherou, která vyrostla třeba mezi Olšanskou ulicí a Parukářkou. Každý se může na vlastní oči přesvědčit, že zatím zcela prázdná tzv. rezidenční čtvrť Žižkov Central Park Praha (!) ke geniu loci bohémského „pražského Montmartru“ očividně přispívá velice. Obdobně jako jiné developerské zrůdnosti, resp. produkty „zvráceného stavebního běsnění“ (V. Havel, listopad 2009), nebo nesmírně „citlivé“ rekonstrukce dbající výhradně krásy historického Žižkova. Bláboly ještě trapnější než tradiční vystrkování tyček s tibetskými praporky z oken radnice, také zde velmi oblíbená kratochvíle. Obdobně jako fundované analýzy, že průměrný plat je dnes větší 7 x, ale pivko dražší jen 5 x (v roce 1989 stál půllitr sudové dvanáctky 4,80 Kčs, dnes průměrně 26,50 Kč). Srovnává se vybavení domácností a vychvaluje růst bohatství. Prý všech. Leč o změnách relací a hlavně cenách energií i bytů, nájmech, o nezaměstnanosti, exekucích, ztrátě sociálních aj. jistot, dostupnosti vzdělání či zločinnosti se moc nemluví. Prý daň za svobodu, která je ale velmi přímo úměrná tloušťce peněženky. A vše je maskováno obludným orwellovským eurospeakem v duchu povinné ideologie politické korektnosti. Vrr.

Pražské cyklopivní trasy (BPH XXX.): Již bez bicyklu, zato však včetně nepostradatelného vůdce smečky Bertíka, podzimně kontrolujeme některé trasy. Třebas Nelahozeves zámek - Nové Ouholice. Mastňácky po červené, kilásků sotva sedm. Obé na ČD dráze Masaryčka - Ústí. Zásobníky nafty Mero (Mezinárodní ropovod) jsou fakt impozantní. A ochranka bdělá. Běžte se mrknout. Ale pivko si dejte, před a po, raději - už a až - na Žižkově. A pro pořádek raději i boží meruňkovici v Království. Což platí taktéž pro pěší průzkumné podniky podél velepotoku Rokytky. Haf. Projeli a prošli jsme též Klánovický les. Prý největší v Praze. O něj se dnes tvrdě bojuje. Nejenom v referendu konaném v den VŘSR. Argumentace arogantních korupčníků a vykutálených výdělkářů (po česku zlodějů), co zde chtějí kácet, že za božské První republiky tamtéž již velké hřiště přece bylo, je tragikomicky zcestná. Bylo tehdy taktéž tolik silnic, dálnic, supermarketů atd.? Každý sebemenší stromeček je dneska cennější než profity developerů. A jako P.S. vzpomínka alias definitivní rekapitulace a definitivní uzavření jihočeské cyklopivní sezóny 2009: Nočních sjezdů z malšické Rejdy do lesního campu na Lužnici již máme v deníčku-knize jízd notně přes stovku. Doufejme, že v roce 2010 přidáme minimálně další desítku. Celkový počet jízd oběma směry činí již stovek několik, sjezdů nočních (tj. se startem u malšického stadiónku minimálně v 21.30 hod.) je pochopitelně méně. Trasu známe fakt dost dobře. Vážně. Cca 3 km paralelně s bechyňkou (pokud nepřenocujeme v budkách zastávek bývalé ČSAD), bezpodmínečně povinná sanitární zastávka na odbočce a poté již náročně-sladkých celých 5 985 m lesního sjezdu až do tradiční chatky č. 6. Obvykle v polovině (skoro na metr přesně), ve veslavné  Řepa´s Curve alias Řepově zatáčce (daleko slavnější než v F1 pověstná Eau Rouge na Circuit de Spa-Francorchamps), s další tradiční přestávkou. A s filozofickým rozjímáním pod hvězdnou oblohou o nejen pivní devastaci české populace a zrůdných chapadlech hydry EU. Dobře známe sjezdy za tropických jasných nocí, k ránu, za 100 % tmy i 200 % mlhy (kdy halogen je na nic), za úplňku, deště, lijáku, bouřek i skorotornád lámajících stromy a rozvodňujících potůčky do rozměrů říčky. Potkali jsme hezkých pár kusů zvěře, hlavně černé, ztratili jednou jedny brýle, mnohohrát však čas i kolegu bicyklistu z poustevny č. 7, exhibicionisticky sjížděli naostro ve stoje (cyklokalhoty ve hroších velikostech už nejsou co bývávaly a vlci jsou zde mimořádně krutí, a jitra tichá ...) etc. Haf.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář