Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Bertíkova Pivní Hlídka XXXII.: Znovu a nostalgicky o zlaté době staropražských štamgastů a mistrů hostinské profese

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a široširého okolí. Dnešní díl dokončuje seznámení se zvyky štamgastů staré Prahy a přináší i něco historických postřehů o profesi hostinské.   

Téměř každé z pražských hostinských zařízení mívávalo hosty dvojí. Občasné či náhodné návštěvníky a hosty kmenové, pravidelné - štamgasty. Ty - v časech od počátku 19. století do meziválečných let - mapuje kniha Karla Altmana (Zlatá doba štamgastů pražských hospod. Brno, Host 2003, 232 s.). V BPH XXXI. byla uvedena jen letmo a nyní tudíž blížeji. 

Stálými hosty snad nejvíce prosluly hostince starousedlické (tzv. patriarchální), zejména ve čtyřech historických městech pražských. Štamgasti si ponejvíce oblíbili přívětivé zastrčené starosvětské hospůdky, kde se obvykle scházívávali sousedé z bezprostředního okolí a kam přespolní zavítal jenom občas a spíše ještě náhodou. V podnicích horšího řádu (např. neblaze pověstné noční pajzly v Židech) se přespolním posměšně říkávalo vrány, kafky nebo křeni a museli si tady dávat dosti velkého majzla. Mezi nahodilými návštěvníky podniků po celé Praze však figurovala též sorta zvaná „ptáci tažní“, kteří na svých tazích vymetali kdeco.

Pravověrní chodívali do oblíbených podniků ve víceméně pravidelných termínech a obvykle taktéž ve stejnou denní (či noční) dobu. Nejčastěji samozřejmě vpodvečer a večer. Někdy i jedna „směna“ střídávala druhou. Kapitolka je věnována odchodům a vyprovázení, kdy však nejeden noční tah Prahou končíval až ráno u pověstné pouliční vývařovny U kandelábru. Leč každý flám měl svůj konec, který nezřídka až tak radostný už nebýval.

Milosrdný hostinský občas věrnému hostu nalil i na dluh. Gustav Roger Opočenský, básník-bard z Haškovy družiny, vděčně vzpomínal na šenkýře Františka Perglera z hostince U zlatého litru na Královských Vinohradech. Tam měla bohéma základnu od roku 1907 do I. SV. Známým samaritánem býval pověstný vrchní Patera ze známé  kavárny Union, kde jeho dobroty často využíval Josef Lada. O měkkosrdcatosti by mohli dlouze vyprávět Jaroslav Hašek i Franta Sauer. Na futro se nalévalo kanonýrům z loretánských kasáren U kanonu (= U zlatého vola) a leckde jinde. Nicméně nesolventnost štamgastovi na prestiži příliš nepřidávala. Díky šlechetné podpoře dvorního krčmáře dokončil mnohý student studia či umělecké dílko. K filantropům náležel restauratér Karel Brejška (jeho plzeňská pivnice ve Spálené), o kterém psával Eduard Bass. Skutečné elitě štamgastů, třeba z uměleckých kruhů, se chtěli hostinští zavděčit nejen podávanými nápoji, vybranými lahůdkami a veleuctivou obsluhou. Mnohdy nechyběli ani čestné dary. Např. bodrý restauratér Rudolf Herčík (U Ježíška ve Spálené) osobně v roce 1924 dovezl do Krče soudek Prazdroje k osmdesátinám Antalu Staškovi.

Oboustranná úcta a ohleduplnost, slušné, přívětivé a srdečné vztahy mezi hostinským, další obsluhou a kmenovými hosty našly svůj výraz v různých zdvořilostních rituálech. Pozdravech, průpovídkách, zvoláních, úklonách, decentních i méně decentních anekdotách. Mnozí hostinští a restauratéři velmi rádi s hosty debatovali a často se u štamtyšských stolů zapomněli. Občas provozovali též muzicírování. Třeba hostinský Krügler z pivnice U krále brabantského před I. SV uměl prý znamenitě pískati a tlouci vařečkou, jakoby se bubnovalo.

Kmenoví hosté mívali stabilní, a obvykle všemi respektovaná i přísně hlídaná, svá privilegovaná místa. Někde míval štamgast v krčmě pomyslnou či dokonce skutečně značnou moc. Jako G. R. Opočenský v hostinci U starý paní. Coby elitní stálý host míval u majitelky takové renomé, že stačilo, aby vrchnímu číšníkovi řekl: „Tamhleten pán se mi nelíbí. Ať zaplatí a jede“. A onen host byl personálem vyzván k zaplacení a urychlenému opuštění lokálu. V případě protestů či vytáček byl prostě vyveden. Velikou výsadou i jedním z nejvýraznějších symbolů štamgastenství bylo vlastnictví zvláštní sklenice. Zvyk vlastnit svou nádobu má kořeny zřejmě v dávných časech středověku, kdy s hygienou se to v šencích nikterak nepřehánělo. A bývalo to i ryze praktických důvodů, aby host i výčepní nádoby rychle rozeznávali. Zvláštní sklenicí proslul Jan Makovský, hornista orchestru Národního divadla, který pravidelně zasedával v malostranské hospůdce U vařeného raka ve Vlašské ul. Oblíbené syrečky zapíjel z dvoulitrové objemné sklenice, přirovnávané k putýnce na napájení koní. Stal se vzorem pro románového hrdinu Hanziho Mastiku, kterého proslavil František Ladislav Kukla ve svérázném cestopise Noční Prahou, z roku 1905. Taktéž kouření dýmky mnohde náleželo k privilegiím štamgasta a cizímu hostu nebývalo vždy tolerováno. Obřadné sousedské kouření dýmek však téměř zmizelo ve druhé polovině 19. století. Díky oblibě doutníků a cigár. Jan Neruda si stýskal a vše spojoval se zlomem v krčemném životě Pražanů na začátku 60. let 19. století, kdy starosvětské hospůdky byly střídány novodobými hostinci.

Hostinská profese vždy vyžadovala nezbytný fortel. Hostinský musíval být autoritou, u které bylo nutno zachovávati vážnost a důstojnost pána podniku. A správný krčmář své hosty též vychovával a uzpůsoboval k obrazu svému. Autorita hostinského či číšníka se projevovala např. v tom, že svému hostu dokázal zabránit v dalším pití. Pokud už hrozilo nebezpečné podroušení. Mezi značně autoritativní hostinské patřil za I. SV František Podjukl, restauratér U medvídků na Perštýně. Jeho zásady a „cenzura“ byly dlouho, dlouho pověstné. Nicméně v neomezeném prosazování autority pána podniku však téměř každému hostinskému bránila prostá skutečnost, že zákazníky jednoduše potřeboval. A moudrý šéf neopečovával pouze své věrné kmenové hosty, ale usiloval o štamgasty nové z řad nahodilých návštěvníků.

Mezi krčmáři se vyskytovali i lidé popudliví a svárliví. O některých se dozvídáme též ze soudních spisů. Vyhlášeným grobiánem byl svérázný číšník Marousek, který celých 19 let na přelomu 19. a 20. století nevrle posluhoval v pivovaře U Bucků na Poříčí. Národně uvědomělým grobiánem byl traktér Jan Kukla (strýc spisovatele Karla Ladislava Kukly) - provozovatel Kuklovy národní jídelny -, která měnila umístění po Starém Městě pražském. S neuctivým návštěvníkem nezřídka doslova vyběhnul a vůbec nejstrašlivěji řádil, pokud někdo pohaněl jídlo. Na druhé straně ale proslul coby mecenáš a pomohl mnoha potřebným.

 Králem pražských grobiánů však nesporně býval Václav Mašek (1807-74), kterému nikdo neřekl jinak než Krobián. Původně bednářský mistr působil několik desetiletí coby šenkýř v premonstrátském pivovaru na Strahově. Odtud vešel ve známost po celé Praze, po které koloval bezpočet historek o strahovském mistrovi. Byl to vynalézavý zapřísáhlý šenkýř-morous, kterému se neurvalost a grobiánství stalo druhou přirozeností. S hosty se nemazlil a ze svých způsobů chování pranic nezměnil ani jako hostinský ve vlastním lokále. A konec konců nevzhledným grobiánem bývával i Jakub Pinkas, kterému ale bylo vše tolerováno díky výtečnému pivu. Ne každý hrubián však měl dobré srdce a mnohý se ani neobtěžoval hrubost zlehčit vtipem. Přílišnou vlídností nevynikal Vinzenz Kallaus (původně počesku Kalous), který dlouho ve druhé polovině 19. století míval hospodu na rohu Ferdinandovy a Perlové. Nejhůře se choval k českým hostům. Grobiánství se vyskytovalo i za hranicemi Prahy. Třebas v hostinci Na statku v Jevanech, které bývaly oblíbeným výletním místem. Na začátku 20. století se podniku přezdívalo U krobiána, neboť jeho vlastník proslul výrokem, který rád a velmi často opakovával: „To by mi tak chybělo, aby se sem chodili Pražáci nažrat“ (s. 194). 

Idylické časy staropražských štamgastů byly rozleptávány již během 19. století. Tzv. pokrokem. Mizely malé pivovárky a nastupovaly velké, tovární. Největší úbytek zaznamenaly malé starosvětské krčmy, často ve středověkých domech. Nové pivnice a hostince mohutných pivovarů zle konkurovaly starým pivovarským hospodách, kterým se tenčil domácí výčep, a tak přecházely na pivo jiné, nejčastěji smíchovské. Četné provozy vzaly za své při mohutné asanační vlně v centru Prahy. Ztrácely se lidové podniky i vyhlášené restaurace. A s tím i tradiční štamgastenství. A obdobně na tom byl též svět pražských kaváren. „Zlatou dobu pražských štamgastů tak sice nenávratně odvál čas, ale snad právě proto je nezbytné si jejich slávu nadále připomínat. Vždyť o neohrožených hrdinech a oblíbených šprýmařích, jakož i všech ostatních ctitelích osvědčených osvěžoven naší stověžaté matičky zdaleka nebylo řečeno vše!“ (s. 221). A věřme, že snad ani samotný fenomén štamgastenství nevymizel zcela. Haf.     

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Parádní článek

(Miroslav Pomikal, 24. 10. 2015 16:49)

Díky za zajímavé čtení. Zaujala mne zmínka o Karlu Brejškovi. U Brejšků vznikla SK Slavia. Dnes jsem narazil na jeho hrob na Olšanech. Máte o něm nějaké další informace, nebo kontakt na potomky?